klub
motoristických
novinářů

Přestože si myslíte, že na tu situaci jste připraveni, nakonec vás stejně dostane. Přiznávám, že když píšu tyhle řádky, přes slzy, které se mi hrnou do očí, na klávesnici skoro nevidím. Brečím a nestydím se za to. Ty slzy totiž patří člověku, který se pro mnoho novinářů stal velkým vzorem. Člověku, který i při oficiálních rozhovorech s velkými šéfy motorsportu a řediteli nejrůznějších institucí každou větu končil svým typickým slovem vole, řadu z nás zasvěcoval do tajů novinařiny a sportu vůbec, vždycky jednal férově a kamarádsky.
 

Strávili jsme s Petrem dlouhá léta v redakci Auto Tip, kde on působil do konce roku 2004 a já do loňského listopadu. Říkali jsme mu Ježíšek, protože tak na svoje okolí působil - dobrosrdečně a pro druhé by se rozdal. Překypoval pracovitostí a udivoval svými téměř encyklopedickými znalostmi, byl velký pamětník a uměl poutavě vyprávět. A já mu za to navždy zůstanu vděčný.

Peníte pro něj byly vždycky až na druhém místě a života si užíval naplno. Takhle to bylo až do loňského roku, kdy mu rakovina vystavila jednosměrnou jízdenku do novinářského nebe. Teď jsme tady na Zemi bez něj a je nám z toho smutno.

Petře, nikdy nezapomeneme!

Text: Tomáš Kovařík, foto: Zdeněk Sluka a archiv Auto.cz